Xantypa


Pěkný rozhovor vyšel v Xantypě 12/2017. Krom politických postojů v něm totiž Pavel Fischer odpověděl také na to, co dělal, když se zdravotní stav jeho syna Vojty začal zhoršovat:

Připravil jsem se na to, že s tou prací seknu. Že předám funkci a buď si zkusím vyjednat někde fešácké místo ambasadora, anebo odejdu. Nominace na ambasadora nevyšla, tehdy bych ji byl uvítal. Ale prezident měl jiný názor. Já jsem si tehdy řekl: „Vlezte mi na záda. Já jsem sloužil státu, a vy mi vlastně ukazujete, kam patřím.“ Takže jsem si připravil scénář, že z toho vyskočím. Bylo to hrozně těžké. Když jste ve vysoké funkci, vlastně nemáte moc čas hledat si práci jinde. Vyskočil jsem – a tím pádem jsem mohl být s klukem doma. Pracoval jsem z domova, úplně jsem odřízl veškeré vazby na diplomacii, abych zemi neškodil. Abych mohl pracovat na smlouvu. Pracoval jsem pro vojáky, pro ministry vlády, pro firmy, pro nevládní organizace. A v tu chvíli přišla ta neuvěřitelně silná zkušenost s naším klukem, kdy můžete být jen s ním. Filozoficky vzato to jsou chvíle, kdy opravdu nemůžete dělat nic. Kdy ani lékař, ani nikdo jiný vám už nepomůže. Noříte se do toho bytí, každý den je celá historie. Zkušenost s umíráním někoho blízkého udělala celá řada lidí – a ta zkušenost vás usadí. Najednou si říkáte: „Co ta kariéra?“ Tam jste úplně odzbrojená. A když jsou u toho navíc ještě děti, které velmi tvrdě chtějí slyšet celou pravdu… Ony chtějí vědět, jak to je. Ony se ptají, jak dlouho tady bude ještě s námi… A chtějí být u toho, protože je to jejich brácha, kterého mají nejradši. A vy si pak říkáte: „Tak tohle dává smysl.“ Když pak bylo po všem, chtěl jsem se vrátit do práce, ale nakonec jsem si řekl, že stojí za to, zůstat ještě chvíli s dětmi a se ženou. Na ně nebyl během těch těžkých chvil tolik čas. Musím říct, že kariérně vzato se nic nevyrovná této zkušenosti.

Více na webu: www.xantypa.cz/cislo-casopisu/xantypa-12-17/3480-3/pavel-fischer