Vojtěch Bílý

Vojtěch Bílý (*1993) studoval na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, které v roce 2013 zakončil maturitou. Po maturitě strávil jeden akademický rok jako dobrovolník-učitel ve Středoafrické republice díky spolupráci s organizací SIRIRI. Po návratu zahájil studium psychologie na University of Aberdeen ve Velké Británii. V lednu 2016 studium na rok přerušil a působil jako ředitel organizace SIRIRI. Nyní ve studiu opět pokračuje.

„Dobrý večer, Vojtěchu. Právě jsem v Bruselu. Mám ale několik minut, než mi poletí letadlo. Povídejte. Co pro Vás mohu udělat?“ Obdobnou formulaci jsem slyšel od Pavla Fischera z telefonu hned několikrát. Měnila se pouze lokalita, kde se zrovna Pavel Fischer nacházel. Nezůstalo však jen u zajímavých telefonních hovorů z Bruselu…
S Pavlem Fischerem jsem se poprvé setkal během setkání českých studentů ve Francii na českém Velvyslanectví v Paříži k příležitosti výročí událostí roku 1989. Po skončení oficiálního programu jsme měli příležitost s Pavlem Fischerem prohodit několik slov a takzvaně si na něj „sáhnout.“ Celé mě to trochu zaskočilo – velvyslance jsem si vždy představoval jako studeného byť zdvořilého člověka, který se usměje jen, když mu to diplomatický protokol dovolí. Pavel Fischer tyto představy rychle rozptýlil. K nám studentům se choval zcela bezprostředně a přátelsky, zajímal se o naše studia a naše plány a skutečně nám věnoval svoji pozornost. K mému překvapení se ukázalo, že i velvyslanec může mít smysl pro humor a že se v jeho přítomnosti nemusím bát, že by mne propíchl odsuzujícím pohledem, pokud bych neměl správně zapnutý knoflík u saka.

Jistě lze namítnout, že i toto chování může být jen prázdné, bezvýznamné, zdvořilostní gesto zkušeného diplomata. Že tomu tak ale není, jsem se přesvědčil o pár let později, když se shodou okolností Pavel Fischer stal členem správní rady české obecně prospěšné organizace SIRIRI, kde jsem v tu dobu pracoval. Pavel Fischer už nebyl velvyslancem v Paříži, bylo ale patrné, že se i nadále pohybuje ve vysoké (zejména zahraniční) politice. I přes svoji vytíženost Pavel této relativně malé organizaci aktivně pomáhal vyjednávat podporu a partnerství klíčových osobností či institucí v Čechách i ve Francii. V překladu to znamenalo, že si vždycky nějakým záhadným způsobem našel na SIRIRI čas – někde mezi rodinou, Bruselem, Budapeští či Paříží a že tyto relativně vzdálené světy dokázal propojit a efektivně využít. Bylo naprosto fantastické mít Pavla Fischera v týmu, na poradách, přátelských či pracovních setkáních nebo jako „přítele na telefonu“ pro případné konzultace nebo poradenství.

Velmi si vážím Pavlovi nezištné podpory a aktivní angažovanosti v SIRIRI. Ještě více si ale vážím jeho schopnosti naslouchat a být k dispozici, pokud vnímá, že může být užitečný. Pavel Fischer je v tomto ohledu pro mne velkou inspirací. A teď si představte ten koncert, až se Pavel Fischer stane prezidentem a naslouchání jednotlivým hlasů lidí bude jeho hlavní pracovní náplní.