Ludmila Böhmová

Paní Ludmila Böhmová společně s manželem a dalšími nadšenci založila v roce 2006 obecně prospěšnou společnost SIRIRI, která mj. pomáhá se vzděláváním v jedné z nejchudších zemí světa.

Přátelíme se s Klárou a Pavlem Fischerovými asi od roku 1992, poprvé jsme se setkali na táboře rodin, který organizovalo sdružení YMCA Živá rodina. Přijeli tam s jejich asi ročním prvním synem Vojtou a my tam byli tehdy se všemi našimi šesti dětmi. Náš nejmladší syn Vašek byl zhruba Vojtův vrstevník.

V létě 1997 jsme trávili s Fischerovými společnou dovolenou na naší staré roubené chalupě u Vysokého nad Jizerou. Dětí tam bylo hodně, ale nejpoutavější bylo pozorovat, jak k sobě ti dva malí kluci – Vojta s Vaškem – hledali cestu. Náš tehdy šestiletý zdravý Vašík a sedmiletý Vojta, upoutaný na invalidním vozíčku, už se zřejmými omezeními kvůli jeho těžkému postižení. Vznikaly denodenně nesnadné ale i dojemné situace. Vojta musel často s pláčem podstupovat bolestivá rehabilitační cvičení, Vašík za něj zkoušel zas a zas orodovat, aby mu to Klára pro ten den odpustila… Soucítil s Vojtou, trpěl s ním. Zažíval poprvé blízkost dítěte s postižením, nevěděl, že Kláře sází nemilosrdně přímočaré dotazy – „A proč Vojta nechodí? A kdy už bude chodit? A proč s ním cvičí, když ho to bolí?“ Klára i Pavel už měli i malou Barunku, Vojtu od ničeho neizolovali, všechno zažívali jako rodina společně, i když bylo organizačně těžké trávit společnou dovolenou s námi na té velmi primitivní chalupě, jen s vodou ze studny, suchým záchodem, na nepřístupném místě v kopci, mimo příjezdovou cestu. Dřina, tahat invalidní kočárek, vynosit spoustu věcí do kopce k chalupě.

Zpočátku náš Vašík malého Vojtu s údivem jen mlčky pozoroval, nekomunikoval s ním, nevěděl jak. Dokonce použil o Vojtovi výraz „A kdy „to“ bude jíst“? Pořád trochu viselo ve vzduchu – zasahovat do toho? Nezasahovat…? Ohromovala mě vnitřní vyrovnanost Kláry i Pavla, nechali věci i hovory volně běžet, jak je život s dětmi přirozeně přinášel. Během pár dnů začal náš Vašík vynalézavě hledat, jak si spolu s Vojtou můžou hrát. Vzal si třeba bublifuk, pouštěl a směroval bublinky něžně tak, aby na ně Vojta dokázal rukama dosáhnout a tlesknutím je chytal. Našli si sami způsob, jak si spolu hrát, oba si to užívali. Zpovzdálí jsme ty kluky s Klárou a Pavlem pozorovali. Kdyby Klára s Pavlem neměli na to unést ty občasné dětsky nemilosrdně přímočaré věty malého Váši, kdybychom my zasahovali nebo oni Vojtu izolovali, nemohli bychom pak spolu koukat na tu dojemnou hru dvou malých kluků, kterou si oba rovnocenně užívali.

A večer po uložení všech dětí si Pavel s mým mužem sedli na trám u stodoly, den končili obřadným doutníčkem a vedli zásadní hovory o světě a životě :-).

Více o životě a práci Ludmily Böhmové najdete v tomto rozhovoru: