Archiv rubriky: příběhy

Vojtěch Bílý

Vojtěch Bílý (*1993) studoval na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, které v roce 2013 zakončil maturitou. Po maturitě strávil jeden akademický rok jako dobrovolník-učitel ve Středoafrické republice díky spolupráci s organizací SIRIRI. Po návratu zahájil studium psychologie na University of Aberdeen ve Velké Británii. V lednu 2016 studium na rok přerušil a působil jako ředitel organizace SIRIRI. Nyní ve studiu opět pokračuje.

„Dobrý večer, Vojtěchu. Právě jsem v Bruselu. Mám ale několik minut, než mi poletí letadlo. Povídejte. Co pro Vás mohu udělat?“ Obdobnou formulaci jsem slyšel od Pavla Fischera z telefonu hned několikrát. Měnila se pouze lokalita, kde se zrovna Pavel Fischer nacházel. Nezůstalo však jen u zajímavých telefonních hovorů z Bruselu…
S Pavlem Fischerem jsem se poprvé setkal během setkání českých studentů ve Francii na českém Velvyslanectví v Paříži k příležitosti výročí událostí roku 1989. Po skončení oficiálního programu jsme měli příležitost s Pavlem Fischerem prohodit několik slov a takzvaně si na něj „sáhnout.“ Celé mě to trochu zaskočilo – velvyslance jsem si vždy představoval jako studeného byť zdvořilého člověka, který se usměje jen, když mu to diplomatický protokol dovolí. Pavel Fischer tyto představy rychle rozptýlil. K nám studentům se choval zcela bezprostředně a přátelsky, zajímal se o naše studia a naše plány a skutečně nám věnoval svoji pozornost. K mému překvapení se ukázalo, že i velvyslanec může mít smysl pro humor a že se v jeho přítomnosti nemusím bát, že by mne propíchl odsuzujícím pohledem, pokud bych neměl správně zapnutý knoflík u saka.

Jistě lze namítnout, že i toto chování může být jen prázdné, bezvýznamné, zdvořilostní gesto zkušeného diplomata. Že tomu tak ale není, jsem se přesvědčil o pár let později, když se shodou okolností Pavel Fischer stal členem správní rady české obecně prospěšné organizace SIRIRI, kde jsem v tu dobu pracoval. Pavel Fischer už nebyl velvyslancem v Paříži, bylo ale patrné, že se i nadále pohybuje ve vysoké (zejména zahraniční) politice. I přes svoji vytíženost Pavel této relativně malé organizaci aktivně pomáhal vyjednávat podporu a partnerství klíčových osobností či institucí v Čechách i ve Francii. V překladu to znamenalo, že si vždycky nějakým záhadným způsobem našel na SIRIRI čas – někde mezi rodinou, Bruselem, Budapeští či Paříží a že tyto relativně vzdálené světy dokázal propojit a efektivně využít. Bylo naprosto fantastické mít Pavla Fischera v týmu, na poradách, přátelských či pracovních setkáních nebo jako „přítele na telefonu“ pro případné konzultace nebo poradenství.

Velmi si vážím Pavlovi nezištné podpory a aktivní angažovanosti v SIRIRI. Ještě více si ale vážím jeho schopnosti naslouchat a být k dispozici, pokud vnímá, že může být užitečný. Pavel Fischer je v tomto ohledu pro mne velkou inspirací. A teď si představte ten koncert, až se Pavel Fischer stane prezidentem a naslouchání jednotlivým hlasů lidí bude jeho hlavní pracovní náplní.

Vojtěch Zima

Dříve fyzioterapeut, nyní finanční manažer neziskové organizace Rytmus, která podporuje lidi s postižením v aktivním začleňování do života – ve škole, v práci, v místě bydliště.

Rodinu Kláry a Pavla znám asi 15 let. Setkali jsme se v Integračním centru Zahrada, kam syn Kláry a Pavla docházel, kde se učil a cvičil. Zde jsem pracoval jako fyzioterapeut a vždy mě překvapovala elegance a zvláštní (ta)jemnost Pavla Fischera, který Vojtu přivážel každé ráno a síla a odhodlání, které zase charakterizovalo Kláru Fischerovou, která pro Vojtu chodila odpoledne. To jsem ještě nevěděl, že se za pár let poznáme blíže.

Po několika letech setkávání se Fischerovi odstěhovali do Francie. Po čase slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že metody, které jsou využívány ve Francii, nejsou pro Vojtu ty pravé a bylo by fajn, kdyby měl k dispozici cvičení, na které je zvyklý. Tak začala intenzivní část našeho vztahu. Na rok jsem se stal členem jejich domácnosti a měl na starosti Vojtova záda. Když si na tuto dobu vzpomenu, musím se usmívat. Ve vzpomínkách je to doba plná legrace, cvičení, hraní a pozorování pařížských autobusů s Vojtou. Bohužel jsem člověk zapomětlivý, tedy konkrétní situace si příliš nevybavím, ale pamatuji si pocity, vůně, náladu, která pro mě tuto dobu charakterizuje.

Jeden z těch silných pocitů, je to, že Fischerovi fungovali jako rodina, byla to rodina živá, rodina, která na sebe uměla navázat mnoho lidí, ale kde byla velmi silná ta základní esence rodinného života. To, jak dokázali zvládat ne vždy lehkou situaci v cizím prostředí, bez snadno dosažitelné podpory babiček a dědečků, to bylo radost sledovat.
Dalším výrazným pocitem, který se mi vybaví, je zvláštní laskavost Pavla i Kláry, kdy máte i při letmé známosti, pocit, že vás berou, že vám naslouchají a váš názor je pro ně důležitý.

Proč si přeju, aby Pavel Fischer byl prezidentem a Klára první dámou?

Pavla Fischera si vážím jako odborníka, má takové zkušenosti a znalosti, které považuji za jednoznačnou kvalifikaci pro výkon prezidentské funkce. Je pevný ve svých názorech, hovoří několika světovými jazyky, zná důležité státníky a vyzná se nejen na Hradě. Pavel hovoří jasným a silným hlasem, který bude slyšet. Také ale umí naslouchat lidem, kteří hovoří potichu.

Pavla Fischera a jeho ženy Kláry si vážím, protože jsou to lidé silní, stálí ve svých názorech, lidé, kteří dokáží naslouchat druhým a mají zkušenost nejen s životem na vrcholu, ale i životem dole, lidé, kteří dokáží překonávat překážky a nástrahy.

Jana Tarabová

Zdravotní sestra. Pracovala 10 let v nemocnici a asi 2 roky v soukromé ambulanci. Po mateřské „dovolené“ (s manželem má 2 děti) se vrátila opět do nemocnice.

S Klárou a Pavlem Fischerovými se znám asi od roku 1998, a to skrz své rodiče a jejich nesmrtelné volejbalové partě. Měla jsem možnost Kláru a Pavla poznat velmi zblízka a to díky jejich dětem, které jsem jim pomáhala hlídat. A proto znám Pavla hlavně jako tátu čtyř dětí. Vždy se mi líbilo, jak s dětmi jedná, bere je vážně, umí naslouchat, ale také neváhá použít svou klidnou autoritu, pokud bylo zapotřebí. Obdivuji Pavlovu laskavost, velikou empatii a důvěru, kterou jsem vždy pociťovala. Dnes, kdy sama mám děti, si uvědomuji o to víc, jak těžké je svěřit své děti do „cizích“ rukou. U Fischerových jsem zažila mnoho smíchu, radosti, ale i křiku a hašteření, jak už to u dětí ve velkých rodinách bývá. Ráda také vzpomínám na večery, kdy se u společného stolu potkávali různí přátelé a hosté. Mimochodem, Klára je skvělá kuchařka a vynikající hostitelka. Dodnes mám oblíbený Klářin quiche, který jsem se od ní naučila. Jsem vděčná, za chvíle strávené s nimi a jejich dětmi. Byla to pro mne škola života.


Myslím, že Fischerovi mají dar pomáhat druhým a vystihnout pravou chvíli, kdy to člověk potřebuje, jsou poctiví samy k sobě i k druhým, jsou nesmírně pracovití, otevření a laskaví, nejsou zahledění sami do sebe. Alespoň taková je má zkušenost.

Proč bych si přála, aby byl Pavel náš prezident?
Protože vím, že Pavel bude zacházet s naší zemí tak, jako kdyby to byla jeho vlastní rodina. S láskou, empatií, důvěrou v občany a zároveň se nebude bát použít svou autoritu, bude-li třeba. A jsem přesvědčena, že Klára bude vždy vracet Pavla rovnýma nohama zpět na zem. O Pavlových profesních zkušenostech a jeho vzdělání ani nemluvím, to je snad patrné i pro ty, kdo Pavla vůbec neznají.

P.S. Omlouvám se, že většinou mluvím o Fischerových společně, ale neumím si představit Pavla bez Kláry a naopak Kláru bez Pavla.

Marek Pavlas

Marek Pavlas. Architekt, vysokoškolský pedagog a otec tří malých dětí.

S Pavlem Fischerem i s jeho rodinou se znám již dlouhou dobu. Příležitosti k setkání bývají hlavně v létě, kdy se občas potkáváme během dovolených v rámci širší skupiny přátel. Během těchto dovolených na mě vždy silně působilo, jak krásný vztah měli se svým nejstarším dnes již zesnulým synem, který byl od narození těžce nemocný.

Pavel má zvláštní dar, který má velmi málo lidí. Když s ním mluvím, vždy mám pocit, že mi skutečně naslouchá. Zároveň mě hovor s ním vždy nějakým způsobem vnitřně zklidňuje. Je to asi nějaký druh klidné síly, kterou na své okolí umí pozitivně vyzařovat.

Pavel mi jednou hodně pomohl, a to když jsem byl na studentském pobytu Erasmus v Paříži. Krátce po vyléčeném zápalu plic jsem znovu onemocněl a potřeboval jsem se rychle dostat domů. Pavel byl v té době velvyslancem ve Francii a přes všechnu jeho pracovní vytíženost si na mě našel čas a pomohl mi s organizací mé cesty do Prahy. Dodnes velké díky!

Proč si myslím, že je Pavel Fischer vhodný kandidát na prezidenta?

O profesních předpokladech Pavla Fischera k výkonu prezidentské funkce nemám nejmenších pochyb. Tyto předpoklady prokazuje celou svou profesní kariérou. Jako skutečně jediný ze všech kandidátů působí státnicky. Mluví vždy jednoznačně, srozumitelně a s jasným a silným názorem. Kromě toho je to člověk s pevným charakterem, silným životním příběhem a výjimečným vzděláním. Proto má můj hlas!

Ivo Salcman

Ivo Salcman, 57 letý finanční analytik z Dobříše. Otec čtyř dcer. Dědeček pěti vnuček a jednoho vnuka. Tenista, který si rád zajezdí na kole, zahraje volejbal, nebo si něco přečte, či namaluje nějakou patlaninu.

Pavla Fischera a jeho rodinu už znám více než 15 let. Jezdí s naší, čím dál více a více zaortézovanou volejbalovou partou, na společnou letní dovolenou nebo někdy v zimě na lyže do Neratova. Hrajeme volejbal, jezdíme na kolech, posedíme a zazpíváme u táboráku, pokecáme u piva nebo nějakého dobrého vína. Prostě úplně obyčejná dovolená na břehu rybníka Staňkov, bez elektřiny, bez tekoucí vody, s trochu „sparťanským ubytováním“. Přesto, či právě proto, je to dovolená, na kterou se všichni celý rok těšíme. Společně zde vnímáme to, že život není o komfortu, ale je o živých opravdových vztazích a přátelství. Musím říct, že mne vždy dojímalo, že Pavlova rodina jezdila na tuto „sparťanskou dovolenou“ i s již nežijícím velmi postiženým Vojtou. Rád na Vojtu vzpomínám, když jsme hráli volejbal a on nám radostně fandil.

Proč bych si přál to, aby se Pavel Fischer stal prezidentem?

Nepochybuji o tom, že Pavel by prezidentský úřad profesionálně velmi dobře zvládl. Je na to dostatečně vzdělaný a zkušený. Hlavně si ale myslím, že přes své vzdělání a zkušenosti je zároveň poctivý a prostý člověk, kterého zajímá stejně vážně názor filozofa, jako názor zedníka či kuchaře. Pavel Fischer ví, co je to bolest a pokora, protože si sám něco prožil. Pavel je nejen chytrý, ale hlavně je moudrý, schopný se dívat na věci s odstupem, přehledem a v časových souvislostech. Pavla zajímá stejně to, co zajímá mladého člověka, jako to, co prožívá senior. Pavel bude bedlivě dbát na dodržování demokracie u nás a naši zemi bude v zahraničí prezentovat tak, že budeme moct znovu najít svoji ztracenou hrdost na našeho prezidenta. Proto bych si přál, aby Pavel Fischer byl našim prezidentem. Jediné, čím mě Pavel trochu štval je to, že se nikdy pořádně nenaučil „volejbalový bagr“ a neslyšel jsem od něj nikdy sprosté slovo. Nevím, jestli mu prezidentský úřad pomůže k tomu, aby se něco z toho naučil.

PF 2018.

Marie-Anne Lepagnol

Marie-Anne Lepagnol (21 let) pochází z Paříže. Studovala management na Lotrinské univerzitě, dnes pracuje v Berlíně.

Kdybych měla popsat pana Fischera jedním slovem, bylo by to jednoduše „lidský”. Potkala jsem ho během mých studií v Metách, kde jsem byla spolubydlící jeho dcery. Naše rodiny nám s Bárou chyběly, tak jsme o nich často mluvily. Byla jsem ohromená, že znám dceru takového člověka. A ani bych si nedokázala představit, že by někdy tak důležitý člověk přišel k nám, do našeho spolubydlení, jedl se mnou lasaně a bez problémů si se mnou povídal o všem a o ničem. Během této večeře s Bárou a jejím tátou jsme zmínili politiku, naše země, ze kterých pocházíme, naše rodiny… Dojalo mě, jakým způsobem byl pyšný, ne sám na sebe a na to, co všechno dokázal, ale na svoji zemi, Českou republiku, aniž by
to zas bylo příliš. Mohla jsem obdivovat perfektní francouzštinu, získanou z knih a těžkou prací. Hluboce mě dojal způsob, jakým mluvil o své rodině, jeho radost ze svých čtyř dětí. Z jeho očí se dalo vyčíst, jak moc je na ně pyšný. Jaká to pro mě byla radost, vidět tyto pocity a uznání pro ostatní v tak inteligentním muži! To jsou důvody, proč bych vybrala slovo „lidský” v jeho případě. Pan Fischer, přes všechno, co zvládl udělat, nezpyšněl a zůstal jednoduchý a rovný. Jaká je lepší vlastnost než být lidský? Umožňuje to přeci dát se na stejnou úroveň jako ostatní, lépe je pochopit a pomoci jim. Chtěla bych tedy poděkovat panu Fischerovi za tuto jeho návštěvu, jelikož jsem díky němu dostala velkou životní lekci: není to podle uznání a titulů, co se ukáže pravá tvář, ale podle pokory, lidskosti a klidných způsobů, kterými plní úkol, jenž mu byl svěřen!

Ludmila Böhmová

Paní Ludmila Böhmová společně s manželem a dalšími nadšenci založila v roce 2006 obecně prospěšnou společnost SIRIRI, která mj. pomáhá se vzděláváním v jedné z nejchudších zemí světa.

Přátelíme se s Klárou a Pavlem Fischerovými asi od roku 1992, poprvé jsme se setkali na táboře rodin, který organizovalo sdružení YMCA Živá rodina. Přijeli tam s jejich asi ročním prvním synem Vojtou a my tam byli tehdy se všemi našimi šesti dětmi. Náš nejmladší syn Vašek byl zhruba Vojtův vrstevník.

V létě 1997 jsme trávili s Fischerovými společnou dovolenou na naší staré roubené chalupě u Vysokého nad Jizerou. Dětí tam bylo hodně, ale nejpoutavější bylo pozorovat, jak k sobě ti dva malí kluci – Vojta s Vaškem – hledali cestu. Náš tehdy šestiletý zdravý Vašík a sedmiletý Vojta, upoutaný na invalidním vozíčku, už se zřejmými omezeními kvůli jeho těžkému postižení. Vznikaly denodenně nesnadné ale i dojemné situace. Vojta musel často s pláčem podstupovat bolestivá rehabilitační cvičení, Vašík za něj zkoušel zas a zas orodovat, aby mu to Klára pro ten den odpustila… Soucítil s Vojtou, trpěl s ním. Zažíval poprvé blízkost dítěte s postižením, nevěděl, že Kláře sází nemilosrdně přímočaré dotazy – „A proč Vojta nechodí? A kdy už bude chodit? A proč s ním cvičí, když ho to bolí?“ Klára i Pavel už měli i malou Barunku, Vojtu od ničeho neizolovali, všechno zažívali jako rodina společně, i když bylo organizačně těžké trávit společnou dovolenou s námi na té velmi primitivní chalupě, jen s vodou ze studny, suchým záchodem, na nepřístupném místě v kopci, mimo příjezdovou cestu. Dřina, tahat invalidní kočárek, vynosit spoustu věcí do kopce k chalupě.

Zpočátku náš Vašík malého Vojtu s údivem jen mlčky pozoroval, nekomunikoval s ním, nevěděl jak. Dokonce použil o Vojtovi výraz „A kdy „to“ bude jíst“? Pořád trochu viselo ve vzduchu – zasahovat do toho? Nezasahovat…? Ohromovala mě vnitřní vyrovnanost Kláry i Pavla, nechali věci i hovory volně běžet, jak je život s dětmi přirozeně přinášel. Během pár dnů začal náš Vašík vynalézavě hledat, jak si spolu s Vojtou můžou hrát. Vzal si třeba bublifuk, pouštěl a směroval bublinky něžně tak, aby na ně Vojta dokázal rukama dosáhnout a tlesknutím je chytal. Našli si sami způsob, jak si spolu hrát, oba si to užívali. Zpovzdálí jsme ty kluky s Klárou a Pavlem pozorovali. Kdyby Klára s Pavlem neměli na to unést ty občasné dětsky nemilosrdně přímočaré věty malého Váši, kdybychom my zasahovali nebo oni Vojtu izolovali, nemohli bychom pak spolu koukat na tu dojemnou hru dvou malých kluků, kterou si oba rovnocenně užívali.

A večer po uložení všech dětí si Pavel s mým mužem sedli na trám u stodoly, den končili obřadným doutníčkem a vedli zásadní hovory o světě a životě :-).

Více o životě a práci Ludmily Böhmové najdete v tomto rozhovoru:

Magda Síbková

 Jmenuji se Magda Síbková a spolu s manželem Tomášem máme dvě malé děti, stejný smysl pro humor, společnou lásku k československé přírodě, ke knihám, pěším procházkám a také společně už skoro 11 let podnikáme v oboru přírodních produktů – certifikovaná přírodní kosmetika, aromaterapie.

Tyto stránky vznikají jako naše troška do mlýna, kterou chceme podpořit zvolení Pavla Fischera prezidentem České republiky.

Náš příběh s Pavlem Fischerem

Pavlova rodina.

Pavla a jeho celou rodinu jsme poznali někdy před 7 lety. V době, kdy se nám narodila naše první dcera. Fischerovi se přistěhovali do celkem blízkého sousedství. Byli nepřehlédnutelní. Hezká rodina s těžce postiženým nejstarším synem na speciálním invalidním vozíku. Vojta tehdy byl takový ten zkroucený uzlíček, jaký si představíte, když se řekne „postižené dítě“, nebo „degenerativní nemoc“. Asi to znáte. Člověku jde jen těžko odtrhnout zrak a zbavit se neustálého pohnutí, které cítí. U Fischerových to však bylo ještě trochu jiné. Jak jsme se s nimi začali postupně seznamovat (jsou totiž mimořádně milí a přátelští), tak člověku začal postupně padat zrak i na další „podivnosti“ v jejich rodině. Třeba to, že Vojta je začleněn mezi své tři sourozence neuvěřitelným poutem téměř hmatatelné lásky a jakéhosi interního humoru. Oční kontakt, laskavé doteky, péče, pohlazení a kopec srandiček, které roztřásaly ramínka jak Vojtovi, tak všem dalším Fischerům. S každým naším dalším setkáním bylo čím dál tím jasnější, že máme tu čest trávit část svého času s rodinou, ve které bydlí láska.

Pavel s naší Emou

Na Pavlovu práci přišla řeč až po pár setkáních. Nejdřív se řešily děti, bydlení, zahrádka, jabloně… Pak přišla na řadu práce. Věděli jsme, že celá rodina dlouho žila ve Francii, ale to, že tam dělali dobré jméno České republice, nás, přiznám se, ohromilo. Stejně tak všechny další Pavlovy pracovní zkušenosti, o kterých mluvil velmi hezky, s nadšením, s vděčností a s obdivem k lidem, které díky tomu mohl potkat. Nikde jsem tam nezaslechla takovéto „Já, Já, Já“. To u Pavla prostě není.

Pavel je neobyčejný člověk. Laskavý, ale dovede být i rázný a rozhodný. Vzdělaný, ale není odtržený od reality. Velmi dobře jazykově vybavený, ovládá tři světové jazyky. Má smysl pro humor, ale nevysmívá se. Zkušený, ale nepoučuje.

V životě člověk takových lidí moc nepotká. Pavel Fischer je výjimečná osobnost, která má všechny předpoklady být dobrým prezidentem nás všech.

Tedy PF 2018 všem.