Archiv autora: admin

Marek Pavlas

Marek Pavlas. Architekt, vysokoškolský pedagog a otec tří malých dětí.

S Pavlem Fischerem i s jeho rodinou se znám již dlouhou dobu. Příležitosti k setkání bývají hlavně v létě, kdy se občas potkáváme během dovolených v rámci širší skupiny přátel. Během těchto dovolených na mě vždy silně působilo, jak krásný vztah měli se svým nejstarším dnes již zesnulým synem, který byl od narození těžce nemocný.

Pavel má zvláštní dar, který má velmi málo lidí. Když s ním mluvím, vždy mám pocit, že mi skutečně naslouchá. Zároveň mě hovor s ním vždy nějakým způsobem vnitřně zklidňuje. Je to asi nějaký druh klidné síly, kterou na své okolí umí pozitivně vyzařovat.

Pavel mi jednou hodně pomohl, a to když jsem byl na studentském pobytu Erasmus v Paříži. Krátce po vyléčeném zápalu plic jsem znovu onemocněl a potřeboval jsem se rychle dostat domů. Pavel byl v té době velvyslancem ve Francii a přes všechnu jeho pracovní vytíženost si na mě našel čas a pomohl mi s organizací mé cesty do Prahy. Dodnes velké díky!

Proč si myslím, že je Pavel Fischer vhodný kandidát na prezidenta?

O profesních předpokladech Pavla Fischera k výkonu prezidentské funkce nemám nejmenších pochyb. Tyto předpoklady prokazuje celou svou profesní kariérou. Jako skutečně jediný ze všech kandidátů působí státnicky. Mluví vždy jednoznačně, srozumitelně a s jasným a silným názorem. Kromě toho je to člověk s pevným charakterem, silným životním příběhem a výjimečným vzděláním. Proto má můj hlas!

Ivo Salcman

Ivo Salcman, 57 letý finanční analytik z Dobříše. Otec čtyř dcer. Dědeček pěti vnuček a jednoho vnuka. Tenista, který si rád zajezdí na kole, zahraje volejbal, nebo si něco přečte, či namaluje nějakou patlaninu.

Pavla Fischera a jeho rodinu už znám více než 15 let. Jezdí s naší, čím dál více a více zaortézovanou volejbalovou partou, na společnou letní dovolenou nebo někdy v zimě na lyže do Neratova. Hrajeme volejbal, jezdíme na kolech, posedíme a zazpíváme u táboráku, pokecáme u piva nebo nějakého dobrého vína. Prostě úplně obyčejná dovolená na břehu rybníka Staňkov, bez elektřiny, bez tekoucí vody, s trochu „sparťanským ubytováním“. Přesto, či právě proto, je to dovolená, na kterou se všichni celý rok těšíme. Společně zde vnímáme to, že život není o komfortu, ale je o živých opravdových vztazích a přátelství. Musím říct, že mne vždy dojímalo, že Pavlova rodina jezdila na tuto „sparťanskou dovolenou“ i s již nežijícím velmi postiženým Vojtou. Rád na Vojtu vzpomínám, když jsme hráli volejbal a on nám radostně fandil.

Proč bych si přál to, aby se Pavel Fischer stal prezidentem?

Nepochybuji o tom, že Pavel by prezidentský úřad profesionálně velmi dobře zvládl. Je na to dostatečně vzdělaný a zkušený. Hlavně si ale myslím, že přes své vzdělání a zkušenosti je zároveň poctivý a prostý člověk, kterého zajímá stejně vážně názor filozofa, jako názor zedníka či kuchaře. Pavel Fischer ví, co je to bolest a pokora, protože si sám něco prožil. Pavel je nejen chytrý, ale hlavně je moudrý, schopný se dívat na věci s odstupem, přehledem a v časových souvislostech. Pavla zajímá stejně to, co zajímá mladého člověka, jako to, co prožívá senior. Pavel bude bedlivě dbát na dodržování demokracie u nás a naši zemi bude v zahraničí prezentovat tak, že budeme moct znovu najít svoji ztracenou hrdost na našeho prezidenta. Proto bych si přál, aby Pavel Fischer byl našim prezidentem. Jediné, čím mě Pavel trochu štval je to, že se nikdy pořádně nenaučil „volejbalový bagr“ a neslyšel jsem od něj nikdy sprosté slovo. Nevím, jestli mu prezidentský úřad pomůže k tomu, aby se něco z toho naučil.

PF 2018.

Marie-Anne Lepagnol

Marie-Anne Lepagnol (21 let) pochází z Paříže. Studovala management na Lotrinské univerzitě, dnes pracuje v Berlíně.

Kdybych měla popsat pana Fischera jedním slovem, bylo by to jednoduše „lidský”. Potkala jsem ho během mých studií v Metách, kde jsem byla spolubydlící jeho dcery. Naše rodiny nám s Bárou chyběly, tak jsme o nich často mluvily. Byla jsem ohromená, že znám dceru takového člověka. A ani bych si nedokázala představit, že by někdy tak důležitý člověk přišel k nám, do našeho spolubydlení, jedl se mnou lasaně a bez problémů si se mnou povídal o všem a o ničem. Během této večeře s Bárou a jejím tátou jsme zmínili politiku, naše země, ze kterých pocházíme, naše rodiny… Dojalo mě, jakým způsobem byl pyšný, ne sám na sebe a na to, co všechno dokázal, ale na svoji zemi, Českou republiku, aniž by
to zas bylo příliš. Mohla jsem obdivovat perfektní francouzštinu, získanou z knih a těžkou prací. Hluboce mě dojal způsob, jakým mluvil o své rodině, jeho radost ze svých čtyř dětí. Z jeho očí se dalo vyčíst, jak moc je na ně pyšný. Jaká to pro mě byla radost, vidět tyto pocity a uznání pro ostatní v tak inteligentním muži! To jsou důvody, proč bych vybrala slovo „lidský” v jeho případě. Pan Fischer, přes všechno, co zvládl udělat, nezpyšněl a zůstal jednoduchý a rovný. Jaká je lepší vlastnost než být lidský? Umožňuje to přeci dát se na stejnou úroveň jako ostatní, lépe je pochopit a pomoci jim. Chtěla bych tedy poděkovat panu Fischerovi za tuto jeho návštěvu, jelikož jsem díky němu dostala velkou životní lekci: není to podle uznání a titulů, co se ukáže pravá tvář, ale podle pokory, lidskosti a klidných způsobů, kterými plní úkol, jenž mu byl svěřen!

Ludmila Böhmová

Paní Ludmila Böhmová společně s manželem a dalšími nadšenci založila v roce 2006 obecně prospěšnou společnost SIRIRI, která mj. pomáhá se vzděláváním v jedné z nejchudších zemí světa.

Přátelíme se s Klárou a Pavlem Fischerovými asi od roku 1992, poprvé jsme se setkali na táboře rodin, který organizovalo sdružení YMCA Živá rodina. Přijeli tam s jejich asi ročním prvním synem Vojtou a my tam byli tehdy se všemi našimi šesti dětmi. Náš nejmladší syn Vašek byl zhruba Vojtův vrstevník.

V létě 1997 jsme trávili s Fischerovými společnou dovolenou na naší staré roubené chalupě u Vysokého nad Jizerou. Dětí tam bylo hodně, ale nejpoutavější bylo pozorovat, jak k sobě ti dva malí kluci – Vojta s Vaškem – hledali cestu. Náš tehdy šestiletý zdravý Vašík a sedmiletý Vojta, upoutaný na invalidním vozíčku, už se zřejmými omezeními kvůli jeho těžkému postižení. Vznikaly denodenně nesnadné ale i dojemné situace. Vojta musel často s pláčem podstupovat bolestivá rehabilitační cvičení, Vašík za něj zkoušel zas a zas orodovat, aby mu to Klára pro ten den odpustila… Soucítil s Vojtou, trpěl s ním. Zažíval poprvé blízkost dítěte s postižením, nevěděl, že Kláře sází nemilosrdně přímočaré dotazy – „A proč Vojta nechodí? A kdy už bude chodit? A proč s ním cvičí, když ho to bolí?“ Klára i Pavel už měli i malou Barunku, Vojtu od ničeho neizolovali, všechno zažívali jako rodina společně, i když bylo organizačně těžké trávit společnou dovolenou s námi na té velmi primitivní chalupě, jen s vodou ze studny, suchým záchodem, na nepřístupném místě v kopci, mimo příjezdovou cestu. Dřina, tahat invalidní kočárek, vynosit spoustu věcí do kopce k chalupě.

Zpočátku náš Vašík malého Vojtu s údivem jen mlčky pozoroval, nekomunikoval s ním, nevěděl jak. Dokonce použil o Vojtovi výraz „A kdy „to“ bude jíst“? Pořád trochu viselo ve vzduchu – zasahovat do toho? Nezasahovat…? Ohromovala mě vnitřní vyrovnanost Kláry i Pavla, nechali věci i hovory volně běžet, jak je život s dětmi přirozeně přinášel. Během pár dnů začal náš Vašík vynalézavě hledat, jak si spolu s Vojtou můžou hrát. Vzal si třeba bublifuk, pouštěl a směroval bublinky něžně tak, aby na ně Vojta dokázal rukama dosáhnout a tlesknutím je chytal. Našli si sami způsob, jak si spolu hrát, oba si to užívali. Zpovzdálí jsme ty kluky s Klárou a Pavlem pozorovali. Kdyby Klára s Pavlem neměli na to unést ty občasné dětsky nemilosrdně přímočaré věty malého Váši, kdybychom my zasahovali nebo oni Vojtu izolovali, nemohli bychom pak spolu koukat na tu dojemnou hru dvou malých kluků, kterou si oba rovnocenně užívali.

A večer po uložení všech dětí si Pavel s mým mužem sedli na trám u stodoly, den končili obřadným doutníčkem a vedli zásadní hovory o světě a životě :-).

Více o životě a práci Ludmily Böhmové najdete v tomto rozhovoru:

Magda Síbková

 Jmenuji se Magda Síbková a spolu s manželem Tomášem máme dvě malé děti, stejný smysl pro humor, společnou lásku k československé přírodě, ke knihám, pěším procházkám a také společně už skoro 11 let podnikáme v oboru přírodních produktů – certifikovaná přírodní kosmetika, aromaterapie.

Tyto stránky vznikají jako naše troška do mlýna, kterou chceme podpořit zvolení Pavla Fischera prezidentem České republiky.

Náš příběh s Pavlem Fischerem

Pavlova rodina.

Pavla a jeho celou rodinu jsme poznali někdy před 7 lety. V době, kdy se nám narodila naše první dcera. Fischerovi se přistěhovali do celkem blízkého sousedství. Byli nepřehlédnutelní. Hezká rodina s těžce postiženým nejstarším synem na speciálním invalidním vozíku. Vojta tehdy byl takový ten zkroucený uzlíček, jaký si představíte, když se řekne „postižené dítě“, nebo „degenerativní nemoc“. Asi to znáte. Člověku jde jen těžko odtrhnout zrak a zbavit se neustálého pohnutí, které cítí. U Fischerových to však bylo ještě trochu jiné. Jak jsme se s nimi začali postupně seznamovat (jsou totiž mimořádně milí a přátelští), tak člověku začal postupně padat zrak i na další „podivnosti“ v jejich rodině. Třeba to, že Vojta je začleněn mezi své tři sourozence neuvěřitelným poutem téměř hmatatelné lásky a jakéhosi interního humoru. Oční kontakt, laskavé doteky, péče, pohlazení a kopec srandiček, které roztřásaly ramínka jak Vojtovi, tak všem dalším Fischerům. S každým naším dalším setkáním bylo čím dál tím jasnější, že máme tu čest trávit část svého času s rodinou, ve které bydlí láska.

Pavel s naší Emou

Na Pavlovu práci přišla řeč až po pár setkáních. Nejdřív se řešily děti, bydlení, zahrádka, jabloně… Pak přišla na řadu práce. Věděli jsme, že celá rodina dlouho žila ve Francii, ale to, že tam dělali dobré jméno České republice, nás, přiznám se, ohromilo. Stejně tak všechny další Pavlovy pracovní zkušenosti, o kterých mluvil velmi hezky, s nadšením, s vděčností a s obdivem k lidem, které díky tomu mohl potkat. Nikde jsem tam nezaslechla takovéto „Já, Já, Já“. To u Pavla prostě není.

Pavel je neobyčejný člověk. Laskavý, ale dovede být i rázný a rozhodný. Vzdělaný, ale není odtržený od reality. Velmi dobře jazykově vybavený, ovládá tři světové jazyky. Má smysl pro humor, ale nevysmívá se. Zkušený, ale nepoučuje.

V životě člověk takových lidí moc nepotká. Pavel Fischer je výjimečná osobnost, která má všechny předpoklady být dobrým prezidentem nás všech.

Tedy PF 2018 všem.