Archiv autora: admin

Klára o životě a smrti nejstaršího syna

Víte, čeho si na Fischerových vážíme nejvíc? Je to zřejmě hlavně to, jakým krásným způsobem se s těžkými věcmi ve svém životě vyrovnávali a jak je nesli. Klára i Pavel jsou velmi odhodlaní a silní lidé, kteří mají v sobě navzájem oporu a pro celé své okolí jsou živým důkazem, že láska i hory přenáší. Více si můžete přečíst třeba v tomto rozhovoru:

http://prozeny.blesk.cz/klara-fischerova-zivot-bez-syna-neni-jednodussi-jen-pohodlnejsi.html

Klára Fischerová o dětech v Zahradě

Kláru znám jako maminku čtyř dětí. Poznali jsme ji ve chvíli, kdy nejstaršímu synovi Vojtovi zbývaly už jen 3 roky života. Tehdy začalo být jasné, že jeho stav se pořád horší, ale nikdo nevěděl, jak dlouho to bude trvat. Celá rodina zůstala s Vojtou až do konce a co bylo dál? …

Xantypa


Pěkný rozhovor vyšel v Xantypě 12/2017. Krom politických postojů v něm totiž Pavel Fischer odpověděl také na to, co dělal, když se zdravotní stav jeho syna Vojty začal zhoršovat:

Připravil jsem se na to, že s tou prací seknu. Že předám funkci a buď si zkusím vyjednat někde fešácké místo ambasadora, anebo odejdu. Nominace na ambasadora nevyšla, tehdy bych ji byl uvítal. Ale prezident měl jiný názor. Já jsem si tehdy řekl: „Vlezte mi na záda. Já jsem sloužil státu, a vy mi vlastně ukazujete, kam patřím.“ Takže jsem si připravil scénář, že z toho vyskočím. Bylo to hrozně těžké. Když jste ve vysoké funkci, vlastně nemáte moc čas hledat si práci jinde. Vyskočil jsem – a tím pádem jsem mohl být s klukem doma. Pracoval jsem z domova, úplně jsem odřízl veškeré vazby na diplomacii, abych zemi neškodil. Abych mohl pracovat na smlouvu. Pracoval jsem pro vojáky, pro ministry vlády, pro firmy, pro nevládní organizace. A v tu chvíli přišla ta neuvěřitelně silná zkušenost s naším klukem, kdy můžete být jen s ním. Filozoficky vzato to jsou chvíle, kdy opravdu nemůžete dělat nic. Kdy ani lékař, ani nikdo jiný vám už nepomůže. Noříte se do toho bytí, každý den je celá historie. Zkušenost s umíráním někoho blízkého udělala celá řada lidí – a ta zkušenost vás usadí. Najednou si říkáte: „Co ta kariéra?“ Tam jste úplně odzbrojená. A když jsou u toho navíc ještě děti, které velmi tvrdě chtějí slyšet celou pravdu… Ony chtějí vědět, jak to je. Ony se ptají, jak dlouho tady bude ještě s námi… A chtějí být u toho, protože je to jejich brácha, kterého mají nejradši. A vy si pak říkáte: „Tak tohle dává smysl.“ Když pak bylo po všem, chtěl jsem se vrátit do práce, ale nakonec jsem si řekl, že stojí za to, zůstat ještě chvíli s dětmi a se ženou. Na ně nebyl během těch těžkých chvil tolik čas. Musím říct, že kariérně vzato se nic nevyrovná této zkušenosti.

Více na webu: www.xantypa.cz/cislo-casopisu/xantypa-12-17/3480-3/pavel-fischer

Skromnost Pavla Fischera

Líbí se mi tohle video, kde se Pavel Fischer představuje, ale mně osobně tam chybí výčet všech věcí, které Pavel Fischer opravdu umí. Vlastně se nedivím, že to do toho videa nedali, páč by se jim to tam nevešlo.
Tak jen v pár bodech.

Po školách a zajímavých pracovních zkušenostech stojí za zmínku zejména:

  • Práce v Kanceláři prezidenta republiky. Nejprve jako tiskový specialista, později jako zástupce
    mluvčího prezidenta a nakonec jako ředitel politického odboru.
  • V letech 2003 až 2010 byl českým velvyslancem ve Francii a Monaku.
  • Poté to bylo ministerstvo zahraničí v oblasti bezpečnosti a kybernetické bezpečnosti.
  • Mluví plynně francouzsky, anglicky a katalánsky. Částečně hovoří německy a rusky.
  • Celkem je to tedy víc jak 18 let zkušeností s nejvyšší státní úředničinou.

Pavel a sport

Pavel chodí běhat. Je to pár let, co jsem se s Pavlem Fischerem bavila o bosém běhání, které moc rád provozoval. Tady ovšem vidíte běh na lyžích spolu s některými Pavlovými podporovateli a přáteli.

Klára šije ty nejkrásnější šaty

Víte co? Já vlastně vůbec nechápu, kde Klára na svoje šití brala čas. Představte si… Máte 4 děti. Nejstarší syn je nemocný tak, že potřebuje veškerou Vaši péči. Nakrmit, přebalit, odvést. Milujete vaření, milujete návštěvy přátel a ještě ke všemu dovedete takhle nádherně šít. Prostě jen proto, že to milujete.

Vojtěch Bílý

Vojtěch Bílý (*1993) studoval na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, které v roce 2013 zakončil maturitou. Po maturitě strávil jeden akademický rok jako dobrovolník-učitel ve Středoafrické republice díky spolupráci s organizací SIRIRI. Po návratu zahájil studium psychologie na University of Aberdeen ve Velké Británii. V lednu 2016 studium na rok přerušil a působil jako ředitel organizace SIRIRI. Nyní ve studiu opět pokračuje.

„Dobrý večer, Vojtěchu. Právě jsem v Bruselu. Mám ale několik minut, než mi poletí letadlo. Povídejte. Co pro Vás mohu udělat?“ Obdobnou formulaci jsem slyšel od Pavla Fischera z telefonu hned několikrát. Měnila se pouze lokalita, kde se zrovna Pavel Fischer nacházel. Nezůstalo však jen u zajímavých telefonních hovorů z Bruselu…
S Pavlem Fischerem jsem se poprvé setkal během setkání českých studentů ve Francii na českém Velvyslanectví v Paříži k příležitosti výročí událostí roku 1989. Po skončení oficiálního programu jsme měli příležitost s Pavlem Fischerem prohodit několik slov a takzvaně si na něj „sáhnout.“ Celé mě to trochu zaskočilo – velvyslance jsem si vždy představoval jako studeného byť zdvořilého člověka, který se usměje jen, když mu to diplomatický protokol dovolí. Pavel Fischer tyto představy rychle rozptýlil. K nám studentům se choval zcela bezprostředně a přátelsky, zajímal se o naše studia a naše plány a skutečně nám věnoval svoji pozornost. K mému překvapení se ukázalo, že i velvyslanec může mít smysl pro humor a že se v jeho přítomnosti nemusím bát, že by mne propíchl odsuzujícím pohledem, pokud bych neměl správně zapnutý knoflík u saka.

Jistě lze namítnout, že i toto chování může být jen prázdné, bezvýznamné, zdvořilostní gesto zkušeného diplomata. Že tomu tak ale není, jsem se přesvědčil o pár let později, když se shodou okolností Pavel Fischer stal členem správní rady české obecně prospěšné organizace SIRIRI, kde jsem v tu dobu pracoval. Pavel Fischer už nebyl velvyslancem v Paříži, bylo ale patrné, že se i nadále pohybuje ve vysoké (zejména zahraniční) politice. I přes svoji vytíženost Pavel této relativně malé organizaci aktivně pomáhal vyjednávat podporu a partnerství klíčových osobností či institucí v Čechách i ve Francii. V překladu to znamenalo, že si vždycky nějakým záhadným způsobem našel na SIRIRI čas – někde mezi rodinou, Bruselem, Budapeští či Paříží a že tyto relativně vzdálené světy dokázal propojit a efektivně využít. Bylo naprosto fantastické mít Pavla Fischera v týmu, na poradách, přátelských či pracovních setkáních nebo jako „přítele na telefonu“ pro případné konzultace nebo poradenství.

Velmi si vážím Pavlovi nezištné podpory a aktivní angažovanosti v SIRIRI. Ještě více si ale vážím jeho schopnosti naslouchat a být k dispozici, pokud vnímá, že může být užitečný. Pavel Fischer je v tomto ohledu pro mne velkou inspirací. A teď si představte ten koncert, až se Pavel Fischer stane prezidentem a naslouchání jednotlivým hlasů lidí bude jeho hlavní pracovní náplní.

Vojtěch Zima

Dříve fyzioterapeut, nyní finanční manažer neziskové organizace Rytmus, která podporuje lidi s postižením v aktivním začleňování do života – ve škole, v práci, v místě bydliště.

Rodinu Kláry a Pavla znám asi 15 let. Setkali jsme se v Integračním centru Zahrada, kam syn Kláry a Pavla docházel, kde se učil a cvičil. Zde jsem pracoval jako fyzioterapeut a vždy mě překvapovala elegance a zvláštní (ta)jemnost Pavla Fischera, který Vojtu přivážel každé ráno a síla a odhodlání, které zase charakterizovalo Kláru Fischerovou, která pro Vojtu chodila odpoledne. To jsem ještě nevěděl, že se za pár let poznáme blíže.

Po několika letech setkávání se Fischerovi odstěhovali do Francie. Po čase slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že metody, které jsou využívány ve Francii, nejsou pro Vojtu ty pravé a bylo by fajn, kdyby měl k dispozici cvičení, na které je zvyklý. Tak začala intenzivní část našeho vztahu. Na rok jsem se stal členem jejich domácnosti a měl na starosti Vojtova záda. Když si na tuto dobu vzpomenu, musím se usmívat. Ve vzpomínkách je to doba plná legrace, cvičení, hraní a pozorování pařížských autobusů s Vojtou. Bohužel jsem člověk zapomětlivý, tedy konkrétní situace si příliš nevybavím, ale pamatuji si pocity, vůně, náladu, která pro mě tuto dobu charakterizuje.

Jeden z těch silných pocitů, je to, že Fischerovi fungovali jako rodina, byla to rodina živá, rodina, která na sebe uměla navázat mnoho lidí, ale kde byla velmi silná ta základní esence rodinného života. To, jak dokázali zvládat ne vždy lehkou situaci v cizím prostředí, bez snadno dosažitelné podpory babiček a dědečků, to bylo radost sledovat.
Dalším výrazným pocitem, který se mi vybaví, je zvláštní laskavost Pavla i Kláry, kdy máte i při letmé známosti, pocit, že vás berou, že vám naslouchají a váš názor je pro ně důležitý.

Proč si přeju, aby Pavel Fischer byl prezidentem a Klára první dámou?

Pavla Fischera si vážím jako odborníka, má takové zkušenosti a znalosti, které považuji za jednoznačnou kvalifikaci pro výkon prezidentské funkce. Je pevný ve svých názorech, hovoří několika světovými jazyky, zná důležité státníky a vyzná se nejen na Hradě. Pavel hovoří jasným a silným hlasem, který bude slyšet. Také ale umí naslouchat lidem, kteří hovoří potichu.

Pavla Fischera a jeho ženy Kláry si vážím, protože jsou to lidé silní, stálí ve svých názorech, lidé, kteří dokáží naslouchat druhým a mají zkušenost nejen s životem na vrcholu, ale i životem dole, lidé, kteří dokáží překonávat překážky a nástrahy.

Jana Tarabová

Zdravotní sestra. Pracovala 10 let v nemocnici a asi 2 roky v soukromé ambulanci. Po mateřské „dovolené“ (s manželem má 2 děti) se vrátila opět do nemocnice.

S Klárou a Pavlem Fischerovými se znám asi od roku 1998, a to skrz své rodiče a jejich nesmrtelné volejbalové partě. Měla jsem možnost Kláru a Pavla poznat velmi zblízka a to díky jejich dětem, které jsem jim pomáhala hlídat. A proto znám Pavla hlavně jako tátu čtyř dětí. Vždy se mi líbilo, jak s dětmi jedná, bere je vážně, umí naslouchat, ale také neváhá použít svou klidnou autoritu, pokud bylo zapotřebí. Obdivuji Pavlovu laskavost, velikou empatii a důvěru, kterou jsem vždy pociťovala. Dnes, kdy sama mám děti, si uvědomuji o to víc, jak těžké je svěřit své děti do „cizích“ rukou. U Fischerových jsem zažila mnoho smíchu, radosti, ale i křiku a hašteření, jak už to u dětí ve velkých rodinách bývá. Ráda také vzpomínám na večery, kdy se u společného stolu potkávali různí přátelé a hosté. Mimochodem, Klára je skvělá kuchařka a vynikající hostitelka. Dodnes mám oblíbený Klářin quiche, který jsem se od ní naučila. Jsem vděčná, za chvíle strávené s nimi a jejich dětmi. Byla to pro mne škola života.


Myslím, že Fischerovi mají dar pomáhat druhým a vystihnout pravou chvíli, kdy to člověk potřebuje, jsou poctiví samy k sobě i k druhým, jsou nesmírně pracovití, otevření a laskaví, nejsou zahledění sami do sebe. Alespoň taková je má zkušenost.

Proč bych si přála, aby byl Pavel náš prezident?
Protože vím, že Pavel bude zacházet s naší zemí tak, jako kdyby to byla jeho vlastní rodina. S láskou, empatií, důvěrou v občany a zároveň se nebude bát použít svou autoritu, bude-li třeba. A jsem přesvědčena, že Klára bude vždy vracet Pavla rovnýma nohama zpět na zem. O Pavlových profesních zkušenostech a jeho vzdělání ani nemluvím, to je snad patrné i pro ty, kdo Pavla vůbec neznají.

P.S. Omlouvám se, že většinou mluvím o Fischerových společně, ale neumím si představit Pavla bez Kláry a naopak Kláru bez Pavla.